Co to znamená, když o zvířeti prohlásíte, že je vaše? A patří vám opravdu? Kočičí host je neokázalé poetické vyprávění o drobných radostech života.

• Název: Kočičí host
• Originální název: Neko no kjaku
• Autor: Hiraide Takaši
• Překladatel: Anna Křivánková
• Nakladatelství: Host
• Vydání: 2016
• Počet stran: 160

Mladí japonští manželé pracují z domu jako korektorka a redaktor, po dětech netouží a žijí svůj poklidný život den za dnem. Mají pronajatý menší dům ve zvláštní “bleskové” uličce a užívají si sousedství starého tradičního domu a rozlehlé zahrady. Jednou si malý chlapec od sousedů osvojí kočičku, na kterou narazí na ulici. Malou Čibi, jak ji pojmenuje, pak začínají potkávat čím dál častěji. Nejdříve na zahradě, ale časem se osmělí a pozvou ji do svého domova. Ačkoli po domácím mazlíčkovi netouží, Čibi k nim chodí na návštěvu stále častěji a do jejich života i srdcí zasáhne víc, než by zpočátku předpokládali.

V knize Kočičí host autor Takaši Hiraide popisuje pocity z části svého života, do kterého přišlo právě tohle malé svérázné stvoření. Vyprávění je to velmi poklidné, někdo by řekl až nudné. Jestli jste zvyklí na knihy dalšího japonského spisovatele Haruki Murakamiho, který jde rychle k věci a v jehož knihách není nouze o nečekané zápletky, tady si připravte mnohem větší porci trpělivosti a nalaďte se na pomalejší styl vyprávění. Nejde tu vlastně o děj samotný, ale jak píše v doslovu překladatelka knihy Anna Křivánková, text spíše připomíná japonský zpovědní žánr (šišósecu), kde autor vyjadřuje své vlastní zážitky a pocity. Celým příběhem také nenápadně prostupuje stesk po tradičním světě a kultuře, která pomalu mizí.

Kočky prý plně důvěřují jen lidem, u nichž jsou doopravdy doma, a zároveň jim předvádějí své nejpřítulnější chování. Má žena a já jsme ji ovšem hostili jen občas, a tudíž nám Čibi tuto svou stránku zřejmě nikdy neukázala. Zároveň to však znamenalo, že nám ukazovala něco, co svým pravým majitelům nikdy nepředvedla – své pravé já prosté veškeré podlézavosti.

V románu jsou i velmi krásné poetické pasáže, kdy má fantazie pracovala naplno. Přímo před očima jsem měla např. scénu s vážkou vracející se k vodě na zalévání nebo zdánlivě prostou hru větru a světel při větrání domu. Někdy ale představivost nestačila. Ráda bych třeba viděla, jak vypadala starožitná lucerna, kterou stará paní manželům odkázala. A co onen velký strom zelkova, okolo kterého se celý příběh točí? Chtěla bych nahlédnout do obou domácností a prohlédnout si tradiční japonské bydlení i nádhernou zahradu, kde malá kočička Čibi prozkoumávala svět, a kterou si i hlavní hrdina tolik zamiloval.

Abyste si tuhle knížku vychutnali, nemusíte být zrovna nadšeným obdivovatelem koček. Uvařte si dobrý čaj do konvičky, pohodlně se usaďte, zklidněte svou mysl a vychutnejte si tohle něžné a přitom upřímné vyprávění.

Za tuto japonskou lahůdku děkuji Neoluxoru.