Novela Jozova Hanule od Květy Legátové vyšla již v roce 2002, byla od té doby přeložena do 10 jazyků a Ondřej Trojan podle ní natočil film Želary. Já se k této útloučké knížce dostala až nyní a rozhodně nelituji.

• Název: Jozova Hanule
• Autor: Květa Legátová
• Nakladatelství: Paseka
• Vydání: 2011
• Počet stran: 120

Na knížku jsem dostala doporučení na instagramu a vypůjčila si ji pak při jedné z návštěv knihovny. Vím, že jsem kdysi viděla film, ale moc si z něj napamatuji – jen celkové vyznění, Aňu Geislerovou, Jozu a pak drsný závěr. Takže to pro mě byl v podstatě nový příběh, který přečetla na jeden zátah dopoledne, kdy na mně usnulo dítko s horečkou.

Děj je situován do druhé světové války, kdy mladá lékařka unikne před pravděpodobným zatčením gestapa do vesnického prostředí. Utíká s jedním z pacientů, prostým kovářem Jozou, za kterého se formálně provdá. Postupně se spolu sžívají, poznávají se, Eliška (Hanule) přijímá odlišné prostředí za své. Poznáváme také další postavy – sousedky  nebo místní babku kořenářku.

Když po sobě čtu nástin děje, zní to jako klasická červená knihovna, ale nic není vzdálenější pravdě. V knize na žádná klišé nenarazíte, každý odstavec vás může překvapit. V knížce najdete krásné baladické momenty, ale i drsné a nepoetické chvíle. Příběh vypráví v ich formě Hanule, která je často velmi pragmatická a nesentimentální,  oproti filmu pak vyznívá mnohem reálněji. Závěr se nese v podobném duchu, žádné dlouhé prožívání a pitvání tragických událostí, ale jen strohé konstatování. Přesto a možná právě proto je vše plné emocí a citu.

Autorce se podařilo v krátké novele postihnout hluboký příběh, zastihnout atmosféru samoty vesnice i popsat pomalu vznikající nečekanou lásku. Knížka mě vzala za srdce a určitě moc doporučuji k přečtení.